Věda

Nikola Tesla byl slavný srbský vynálezce, který žil v minulém století. Má za sebou celou řadu objevů, které v podstatě podnítili druhé kolo vědecko-technické revoluce. Některé z nich však vypadají tak, že patří spíše do říše mýtů.

 

Mezi nÄ› se Å™adí například takzvaná volná energie. Tvrdí se, že Tesla vynalezl přístroj, kterým lze získávat energii volnÄ› z okolního vzduchu. To by mimo jiné znamenalo oproÅ¡tÄ›ní od téměř veÅ¡kerého energetického průmyslu, pÅ™edevším pak elektráren, což je údajnÄ› také důvod, proÄ byl jeho vynález zniÄen.

 

 

Otázkou vÅ¡ak je, zda je nÄ›co takového pravda. JistÄ›, ten ÄlovÄ›k byl skuteÄnÄ› geniální vynálezce, avÅ¡ak když se na celou vÄ›c podíváme z pohledu Äisté fyziky, zjistíme, že získávat elektÅ™inu ze vzduchu je v podstatÄ› nemožné, nebo je alespoň nemožné provést jej tak, aby to bylo efektivnÄ›jší, než jsou souÄasné způsoby výroby elektrického proudu.

 

AÄkoliv je totiž pravda, že na zemi existuje urÄité elektrické napÄ›tí, toto je skuteÄnÄ› malé, a ve zvýšené míře se projevuje pouze pÅ™i bouÅ™ce. Po naprostou vÄ›tÅ¡inu Äasu je tak nízké, že ani nestojí za Å™eÄ. Proto jej ostatnÄ› nevnímáme ani my, ani ostatní živoÄichové.

 

 

Navíc je zde jeÅ¡tÄ› celý proces, jak onu energii získat. Dnes elektÅ™inu vyrábí klasický generátor, který je pohánÄ›ný nejrůznÄ›jšími způsoby – párou, vodou, vÄ›trem, nebo solární panely, ve kterých probíhají pÅ™i dopadu sluneÄního svÄ›tla chemické procesy generující elektrický proud.

 

Je tedy jasné, že volnou elektÅ™inu zkrátka získat nelze. Vždy je potÅ™eba nÄ›jaký zdroj, a vždy je potÅ™eba potenciální Äi pohybovou energii onoho zdroje promÄ›nit na elektÅ™inu. A to už vyžaduje urÄitá zařízení, která navíc nemusí být nijak levná.

 

ProÄ tedy tento mýtus vznikl? Je to kombinace růstu legendy a také přání o zlevnÄ›ní elektrické energie, na které jsme se stali v podstatÄ› závislými. Bohužel, jak to tak vypadá, nezbude nám stále nci jiného, než za ni jejím poskytovatelům platit.

Podle nÄ›kterých lidí existuje na Zemi mnoho tvorů, kteří jeÅ¡tÄ› nejsou poznáni, a o kterých víme pouze z legend a vyprávÄ›ní oÄitých svÄ›dků, kterým se údajnÄ› podaÅ™ilo je na okamžik spatÅ™it. Mezi nejznámÄ›jší z nich pak patří Lochnesská příšera, tedy v pÅ™ekladu příšera z jezera Ness.

 

To se nachází ve Skotsku a je jedním z velkých jezer, které lemují jeho hranice s Anglií. Vzhledem ke své rozloze i umístÄ›ní pÅ™itahovalo lidskou pozornost již po staletí. A netrvalo dlouho a zaÄaly se množit zprávy o tom, že v nÄ›m byl zahlédnut tvor, který by se již nemÄ›l vyskytovat.

 

 

VÄ›tÅ¡inou je popisován jako podobný dávnému plesiosaurovi, tedy s dlouhým krkem, malou hlavou, tÄ›lem s hrbem a ÄtyÅ™mi ploutvemi namísto konÄetin. O takovýchto tvorech máme fosilní záznamy, vÅ¡eobecnÄ› se vÅ¡ak pÅ™edpokládá, že vyhynul spolu s naprostou vÄ›tÅ¡inou dinosaurů pÅ™ed 65 miliony lety. Mnozí jsou vÅ¡ak pÅ™esvÄ›dÄeni, že jich nÄ›kolik mohlo pÅ™ežít, neboÅ¥ žili ve vodÄ›.

 

Bohužel, skuteÄnost, jak už to tak bývá, není ani zdaleka tak oslnivá. JednoduÅ¡e není možné, aby Lochnesské monstrum bylo plesiosaurem, už jen proto, že ten žil v mořích, zatímco Ness je klasické sladkovodní jezero. Navíc by tam pro jejich kolonii nebylo ani dost místa. JistÄ›, hovoří se o tunelech spojujících toto jezero se sousedními, avÅ¡ak ty nebyly doposud stoprocentnÄ› prokázány, a navíc se tato příšera objevuje pouze v tomto jednom jezeÅ™e, v žádném jiném.

 

 

Dobrá, kde se ale vzaly vÅ¡echny tyto povÄ›sti? Pravdou je, že mají skuteÄnÄ› reálné jádro, pouze jinak, než si jej lidé pÅ™edstavují. V první Å™adÄ› se jedná o vÄ›tve, pohupující se na hladinÄ›. Pokud se na nÄ› díváme dostateÄnÄ› z dálky, mohou skuteÄnÄ› pÅ™ipomínat zvednutou hlavu a hÅ™bet nÄ›jakého zvířete.

 

Tím hlavním původcem jsou vÅ¡ak s nejvÄ›tší pravdÄ›podobností sloni. I v minulosti existovaly cirkusy, a ty mÄ›ly exotická zvířata, vÄetnÄ› právÄ› slonů. Na svých cestách pak Äasto zastavovali u jezer, aby jim dali možnost se zchladit. Pokud vÅ¡ak nÄ›kdo plovoucího slona, kterému vykukuje z vody pouze kus chobotu a hÅ™betu, vidÄ›l, snadno jej mohl považovat za pravÄ›kého jeÅ¡tÄ›ra. Pravda je vÅ¡ak, jakuž to tak bývá, mnohem prozaiÄtÄ›jší.

AÄkoliv naprostá vÄ›tÅ¡ina psů je již dnes oÄipována, má mnoho majitelů stále jeÅ¡tÄ› ponÄ›kud zkreslené pÅ™edstavy o tom, jak toto zařízení funguje. Tomu příliÅ¡ nepomáhá ani to, že se jim ani od veterináře pÅ™i aplikaci obvykle nedostane vysvÄ›tlení – tito vÄ›tÅ¡inou totiž věří, že to majitel buÄ ví, nebo si to ve vlastním zájmu zjistí sám. To se bohužel nedÄ›je.

 

Není tedy divu, že si valná Äást populace myslí, že jde v podstatÄ› o sledovací zařízení, s jehož pomocí mohou kdykoliv zjistit polohu svého ÄtyÅ™nohého miláÄka. AvÅ¡ak jakkoliv by to bylo užiteÄné, tak tomu opravdu není, a ani to není možné.

 

 

V první Å™adÄ› by byl potÅ™eba energetický zdroj, aby mohl Äip neustále vysílat signál. Ten by se samozÅ™ejmÄ› po Äase vyÄerpal, a byla by nutná buÄ výmÄ›na, nebo by prostÄ› pÅ™estal fungovat. Nic takového se ale nedÄ›je.

 

Ve skuteÄnosti se jedná o nositele digitální informace, který v sobÄ› nese unikátní Äíselný kód. Ten je možné zobrazit na speciálním zařízení, ÄteÄce, pokud jí nad ním pÅ™ejedeme. A to je v podstatÄ› celý princip tohoto mikroÄipu.

 

 

NáslednÄ› má majitel povinnost tento kód, který je mu samozÅ™ejmÄ› pÅ™i Äipování pÅ™edán, nahlásit na mÄ›stském úřadÄ› a také jej může zaregistrovat do nÄ›které z mnoha databází. Pokud se pak zvíře ztratí a následnÄ› nalezne, zadají pracovníci policie Äi útulku kód do systému a ten jim Å™ekne, s jakým jménem je spojený. Tak mohou kontaktovat majitele.

 

Tento systém se využívá nejen u ztracených zvířat, ale také u ověřování identity na nejrůznÄ›jších soutěžích. RozhodÄí si tak zkrátka ověří, že se skuteÄnÄ› jedná o zvíře, které bylo pÅ™ihlášené – Äíslo Äipu je totiž zaregistrováno i na přísluÅ¡né plemenné knize a také vylepeno v oÄkovacím průkazu zvířete.

 

I pÅ™es svou užiteÄnost je vÅ¡ak vidÄ›t, že nefunguje tak, jak si to vÄ›tÅ¡ina lidí pÅ™edstavuje. Pokud tedy chcete mít pÅ™ehled o pohybu svého zvířete, nezbývá než koupit sledovací obojek.